Jak jsem potkala saluki

(publikováno v Saluki Special 2015)

Od mala jsem měla psa. Nejprve dlouhostrsté jezevčíky, potom dobrmanku. V roce 2009 jsme s přítelem navštívili pracovně mezinárodní sokolnický festival v Anglii, jehož součástí byl bohatý doprovodný program, mimo jiné i coursingové dostihy chrtů. V té době mne chrti míjeli a po kamarádově zkušenosti s věčně utíkajícím barzojem by mne ani nenapadlo si chrta pořídit. To bych ovšem nesměla přijet do Englefield Estate nedaleko Readingu a setkat se s panem Hamad Ghanem Shaheen AlGhanem, který zde prezentoval Saluki centrum sídlící v Abu Dhabi. Samozřejmě měl sebou jednu ze svých smeček, se kterými aktivně loví, v kooperaci s dravci, zvěř. Tato smečka, složená ze psů i fen všech možných barevných variant dlouhosrstých i krátkosrstých saluk, majestátně vkráčela vedle svého pána do společenského stanu na přehlídku národů, na jeho pokyn polehala vedle stolu emirátské delegace a v naprostém klidu vyčkávala doby jejich prezentace. Říkala jsem si: "to snad nemohou být chrti". V té době jsme s přítelem zvažovali, jakého psa si pořídit, aby korespondoval s naší prací, tedy historickými sokolnickými ukázkami ve spojení s koňmi, byl dostatečně vytrvalý, ale zároveň domácí mazel. Přítel toužil po vlkodavovi, ale byt v podkroví a množství schodů by pro vlkouše moc příjemné nebylo a saluki se zdála být dobrým kandidátem. Celý víkend jsem do přítele hučela, aby zjistil, kolik štěně saluki stojí a jak jí ze Saluki centra získat, protože s ženou se rozhodně arab bavit nebude. Nakonec Jarda nevydržel mé naléhání a šel na výzvědy. Pan Hamad se usmál a sdělil mu, že získat štěně z jeho chovu (vlastnictví saluki s Hamadova chovu je privilegiem nejvznešenějších arabských rodin a několika šťastlivců v Evropě) je poměrně náročné a že mu doporučuje prozkoumat evropské chovatelské stanice. Ups. A tak jsem hned po návratu začala prozkoumávat možnosti pořízení salučího mimina.

Po zvážení všech možností a našich ambicí jsme se rozhodli pro štěně z českého chovu. Rozeslala jsem email několika chovatelkám s popisem, proč a k čemu psa chceme. Od některých nepřišla odpověď vůbec, některé mi sdělily, že saluki není na takovou práci vhodná a že má představa využití hraničí s týráním (úsměvné, kdybych na vlastní oči neviděla, jak toto plemeno dokáže spolupracovat s koněm i dravcem). Nakonec přece jen přišla kladná odpověď, od Petry Kučerové, s tím, že vrh teprve plánuje a pokud o štěně máme opravdu zájem a nevadí nám téměř rok počkat, ať se přijedeme seznámit s rodičovským párem. Návštěva proběhla a slovo dalo slovo. Když vše půjde podle plánu, budeme mít za rok fenku jménem Calypso. Během roku jsme byli s Petrou v kontaktu a v červenci přišla zpráva, že se narodila štěňata. První návštěva po dvou týdnech rozhodla, že si vezmeme černou fenku s pálením ve tvaru krahujce na prsou. V srpnu jsem si z Lipan odvážela černé klubíčko heboučkých chlupů.

Caly se začla socializovat velice záhy. První cestu do stáje absolvovala hned další týden, a jakmile byla proočkovaná, vozili jsme jí na všechny akce. Pracovní i soukromé. Cestovala nejprve v přepravce, kterou zdědila po naší orlici. Později dostala vlastní kenelku. Ta ovšem téměř okamžitě přišla o zip. A to jsme si říkali, jak máme vzorné štěně. Dnes má svou cestovní postýlku. Na rozdíl od předchozích psů jí cestování nedělá problém a doslova za první zatáčkou usíná. Seznámila se s koňmi a velmi rychle pochopila že je má následovat, ale i to, že od kopyt se má držet v patřičné vzdálenosti a elektrický ohradník kouše. Ve dvou letech absolvovala s našimi koňmi týdenní putování v podhůří Vysokých Tater, při kterém denně se svými psími kolegy (border kolie a německý drátosrstý ohař) naběhala o dost km víc než my, v sedle koně přebrodila několikrát Poprad - vodu nemusí a plavat se jí moc nechce. Ačkoliv jsem neměla jakékoliv výstavní ambice, začala jsem vystavovat i když spíše sporadicky, co mi dovolí práce. Od malička jsem se snažila naši saluki cvičit stejně jako předchozí psy a díky relativně nekompromisní výchově byla v roce schopna chodit na procházky bez nutnosti připnutí na vodítko, což některé lidi (i chrtaře) v okolí dost překvapilo. Netvrdím, že poslechne okamžitě na 100%, ale vím, že i když se bude chvíli tvářit, že neslyší, a mé volání se jí vůbec netýká, nakonec stejně přijde s výrazem: " Tak jsem tady, máš mňamku?" Saluki je zkrátka pes do nepohody. Když chce, spí s námi v posteli, když ne, má své křeslo, které si zvolila hned po příjezdu domů. Zakoupený pelíšek od počátku ignoruje. Z hromady hraček, které dostala, si oblíbila řádně okousané plastové kolečko, zděděné po dobrmance a gumové frisbee, s nimiž dokáže jančit do úmoru. Další její zálibou jsou agility překážky. Na kladinu a áčko chodí cvičit sama dobrovolně, jakmile vejdeme na hřiště. Na vyjížďkách s koňmi se drží skupiny, v lese pro jistotu na vodítku s vypouštěcí karabinou ovladatelnou ze sedla, pro případ nutnosti rychlého odpoutání.

A na závěr vtipná příhoda o mezidruhové toleranci: Spolupráce saluki s dravci při lovech je u nás zákonem zakázáno, přesto jsem se snažila odbourávat Calyn přirozený strach z dravců. Malé druhy zvládala bez problémů, z velkých má dodnes respekt. V době Calypsina štěněčího věku jsme měli i mladého stepního orla - Dermota. Seděl na posedu na konci zahrady, dost hlasitě se projevoval, a denně jsme kolem něho chodily venčit. Caly obcházela Dermota v uctivé vzdálenosti a on na ní "řval". Jednou jsem jí vypustila napřed s tím, že orla opět obejde a proběhne ohradou na pastvinu. Když jsem o pár minut později vešla do zahrady, bylo ticho. Okamžitě mě napadaly nejhroznější scénáře od zakousnutého orla po roztrhanou salučku. Po sprintu k Dermotově sezení jsem byla svědkem této scény: Caly šla rovnou k Dermotovi, chvíli ho z bezpečné vzdálenosti pozorovala, s hlavou na stranu, jak poskakuje okolo svého místa. Když se usadil zpět na posed, sedla si před něj tak akorát, aby jí nemohl ublížit a koukali na sebe dobrých pět minut, pak Caly lehce štěkla, vstala a odešla se venčit. Od té doby si takto povídali při každém venčení. Dnes už jsou oba dospělí, Dermot má svou voliéru, ale když kolem ní procházíme, vždy se tam Caly zasekne.

Musím říct, že ačkoliv mě mnoho známých od chrta odrazovalo, jsem ráda, že jsem dala na vlastní intuici. Saluki je pes, se kterým lze trávit 24 hodin denně a nepřestane překvapovat. Rozhodně to není zvíře, které by muselo trávit svůj život na vodítku nebo v uzavřeném prostoru. Ta naše rozhodně ne. 

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky